Prachy?...Sakra, já chci lásku! 10. díl – Pamatuješ si číslo?

12. dubna 2016 v 7:00 | MoNiK |  Prachy?... Sakra, já chci lásku!

"Nejdříve bychom měly zajít koupit nějaké hadry. Potom boty a nakonec spodní prádlo," navrhla plán trasy Emma. "Ty Em, já nechci utratit celou tisícovku. Chci si něco nechat a postupně šetřit na druhý semestr," zarazila jsem jí. "Neboj se. Přísahám, že neutratíme ani polovinu z toho. Seženeme ti oblečení, které není drahé. Věř mi, mám na to čuch. To drahé ať platí on. První pravidlo nákupů. A boty mají hezké skoro všude. Ale spodní prádlo bude malinko dražší, ale neboj, vrátí se ti to." "Jo? A jak?" "Jeho spokojenost ti to vrátí. Toho se neboj. Bude ti potom platit více než kdybys před ním byla jenom nahá." Chápavě jsem pokývala hlavou.
"Tak už pojď ven!" přikázala mi Emma. Byly jsme právě v obchodě a ona mi vybrala sukni. Do půlky stehen, bílá. Nebyla špatná, ale necítila jsem se v ní dobře. "Je divná. Vypadám v ní děsně," stěžovala jsem si a stále se prohlížela v zrcadle ze všech stran. "San, ty prostě musíš pochopit, že v kalhotách si ho dlouho neudržíš. Vsadím se, že svojí ženu tak vidí denně. Proč by si měl vydržovat někoho, kdo vypadá jako jeho stará?" "Ok, jdu ven," rezignovala jsem a vyšla z kabinky. "A můžeš mi říct, co je na tom tak špatného? Tedy až na tvoje neoholená stehna?" "Nejsou neoholená, ale holila jsem se naposledy před schůzkou s Tomem," řekla jsem a začala si sukni stahovat níže. "Což je taky pěkně dlouho, takže tě ještě na středu objednám na vosk. Půjdeme spolu." "Ne! Nepůjdu na vosk. Určitě to bolí. Mám radši žiletku." "To vydrží pár hodin. Zajdeme si spolu na kompletní depilaci od pasu dolů." "Jak od pasu dolů? Jako i tam?" naznačila jsem jednou rukou. "No jasně. Neboj, bolí to jen poprvé a možná malinko podruhé, ale potřetí už o tom nevíš," uklidňovala mě. "To určitě," řekla jsem a zašla zpět do kabinky. "Tak co? Bereš jí?" "Jo," zakřičela jsem z kabinky.
Když jsme vešli do obchodu s obuví, vrhla jsem se k regálu s teniskami a sportovními botami. Emma mě rychle chytila za loket a přitáhla si mě k sobě. "Jdeme kupovat krásné boty, se kterými nebudeš sportovat. Ty si kupuj jindy, ne když jdeš se mnou," zasmála se. "Takže, základ tvého botníku, když děláš tohle by měl být, minimálně jeden pár bot na klínku, na jehlovém podpatku, jedny žabky, ale opravdu krásné žabky. Lodičky a pantoflíčky na vysokém podpatku. To je na léto. V zimě jsou nejlepší obyčejné kožené kozačky, nebo kotníkové botičky. Všechno na podpatku. Výjimku tvoří pouze ty žabky a ozdobné pantofle do města. Ty ale mít nemusíš. Vyvaruj se botasek, holínek a domácím papučím," vyprávěla mi, ale přitom si z regálu brala spoustu krabic, které mi vyskládala k židli, na které jsem seděla. Vzala jsem si jednu botu z jejího výběru do ruky a byla ohromena velikostí podpatku. Jak na tomhle může někdo chodit. "Co na to tak koukáš. Nazuj si obě a postav se." "Neumím chodit na podpatcích." "Naučím tě to. Tak si je nazuj!" popohnala mě. Sundala jsem si svoje boty a nasadila si ty šíleně vysoké boty. Emma ke mně natáhla ruce a pomohla mi vstát. "Teď se narovnej. Jako kdybys spolkla pravítko. Lopatky dolů, hlavu nahoru. Koukej vzpříma před sebe," nastavila si mě, jak chtěla chtěla ona a stoupla si vedle mně. "Vytáhni váhu ze svých nohou a snaž se ji, jako pomyslně přesunout nahoru. Vytáhni se, nebo se na těch botách zblázníš," udělala postoj, jaký chtěla po mně a já to po ní zopakovala. "Nohy překládej jemně přes sebe. Nedělej to do X jako modelky na mole. Tím si udržíš rovnováhu. Nemysli na ten krok. Chození na podpatcích je schopnost, se kterou se žena rodí. Stačí ji pouze oživit. Nohy pokrčuj jemně v kolenou. Ne moc, ale ani ne málo. Aby to vypadalo žensky a zároveň sexy a přirozeně," řekla a udělala první krok. Prošla se mnou celou uličkou. Na konci se zastavila. "Teď sama," ukázala mi směr a pustila mi ruku. Myslela jsem na její pokyny a rady a prošla se uličkou. Ty boty byly celkem pohodlné. Až jsem tím byla překvapená. Ani jednou jsem si nezvrtla kotník a šla jsem celkem čistou chůzí. Otočila jsem se a podívala se na Emmu. Byla jsem zvědavá, co na to řekne. "To bylo dobrý. Tak ještě zpátky a neměj tak křečovitě ruce. Uvolni je." Bohužel, když jsem šla nazpátek, zazvonil mi telefon. Otočila jsem ke svojí kabelce a v té chvíli jsem si podvrtla kotník. Zakňučela jsem bolestí, ale došla jsem k tašce a vylovila z ní zvonící telefon. Neznámé číslo, ale podle posledního trojčíslí to byl Tom. Jo, jeho číslo ještě neumím. "Ano?" ozvala jsem se do telefonu. "Jsi to ty Sandro?" "Tome? Pamatuješ si číslo?" "Ještě ne, mám tahák," zasmál se. "Co bys potřeboval?" "Co myslíš?" "Mně?" zeptala jsem se téměř jistě. "Trefa do černého, ale dneska ne. Mám toho dneska hodně ve firmě. Myslíš, že bys mohla zítra?" "Žádný problém. Zase v tom hotelu?" "Určitě, nebo tě můžu někde vyzvednout a pojedeme tam spolu," nabídnul mi. "Dorazím tam. Tak tam čekej," poručila jsem mu. "Rozkaz," zasmál se a telefon položil. S úsměvem jsem hodila mobil do kabelky a podívala se na Emmu, která mě sledovala. "Ty se ještě kvůli němu zabiješ," přišla ke mně. "Bolí?" ukázala na můj kotník. "Ne, beru je. A tyhle, a tyhle a tyhle taky," vzala jsem pár krabic s botami, které se mi líbily a šly jsme ke kase.
Beatriz F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama