Touha co zabíjí 8.díl

14. září 2009 v 22:31 | Geheimnis |  FF Touha co zabíjí
S tou největší lehkostí jsem se vyškrábala oknem v zahradě do svého pokoje.Ne že by mi to dělalo kdovíjaké potíže.I vítr se snažil vzdorovat tomu,jak rychle jsem se řítila k našemu domu.Bez úspěchu…
V místnosti se rozpínala tma pozdní hodiny.Nepotřebovala jsem rozsvěcet.Přistoupila jsem k zrcadlu,velkému zrcadlu.Rám mělo z namořeného borového dřeva.Bylo staré několik set let a já z něj přesto mohla vždycky cítit tu neodolatelnou,sladkou svěží vůni smůly.Kolikrát jsem litovala,že se vůně stromů neprodává ve flakonech jako toaletní voda nebo voňavka.Bylo by mi ctí,každé ráno před odchodem do školy pošplíchat svoje oblečení tou nádhernou vůní.
Třeba by se i jemu líbila…

A co teprve,kdybych si vlasy umyla borovým šampónem.Byla bych v jeho blízkosti.Objímal by mě a obličej by zabořil do mých tmavých kadeří.Ucítil by tu vůni lesa,pochválil by mě,že mi vlasy nádherně voní…
Kartáčem jsem masírovala jednotlivé prameny,rozčesávala je.Vítr dal těm mým dlouhatánským pačesům pořádně zabrat..
Můj odraz,jenž se pečlivě kartáčoval však po chvíli nebyl v zrcadle sám.Vedle mě se objevila,trochu vzdálenější,avšak dobře rozpoznatelná postava o trochu menší,pobledlé dívky.Její smaragdové oči téměř žhnuly.Žhnuly rozezleností,možná i trochu překvapením.
Moje ruka,držící hřeben,ztvrdla,když jsem uhodla,kdo za mnou stojí.Bez sebemenší námahy,v otázce snad nanejvýš jedné vteřiny,jsem se otočila za sebe.
Sandře div nevstávaly vlasy hrůzou.Vypadalo to,že za chvíli na mě vycení snad i svoje zuby.Nemusela jsem ani hádat,proč.Dávno jsem to mohla tušit…
"Proč jsi poslouchala?",uhodila jsem na ni okamžitě zostra.Podlaha pod mou tíhou výhružky v hlase zadrnčela.Tohle by probralo i toho nejtvrdšího spáče.I když zbytek naší rodiny spí a nebo ne,nebudou se o drobné(pro nás "drobné") zachvění nijak zajímat.Moje sestřenice stála v bojovném postoji proti mně a nehnula ani brvou. "Můžeš mi to říct?",dál jsem na osobou,stojící přede mnou,naléhala.Zdálo se,že se mnou v myšlenkách komunikovat nechce,ale slovně také ne.Chtěla jsem ji tu nechat jen tak stát a seběhnout po schodech dolů do obýváku.Tam snad bude větší zábava.Bezpochyby,dnes spát už nebudu.
Sestřenka však svoje našpulené rty otevřela. "Je to venku…",výraz v jejím obličeji se náhle uvolnil. "Už to ví..",zašeptala nepřítomně.Čekala jsem,že se tu na místě snad i rozpláče,jak se najednou změnil její tón hlasu.Tvář ji pobledla tak,že vypadala skoro jako průhledná.Však upřela na mě svoje stále nepříjemně jiskřivé oči.
"Doufám,že jsi spokojená.",zazubila se na mě hořkým úšklebkem.Začala jsem cítit,že se mi dekolt opět rozpaluje.To ne…
Snad to Sandra musela zaznamenat a možná ji to,nedej bože,i potěšilo,protože se rozhodla pokračovat.
"Vysměje se ti.Myslíš si,že pomůže to,že jsi mu to vyžvanila?A čemu,prosím,tě?!Jen tomu,že nám všem pomůžeš na onen svět!Počítáš s tím,že si to on nechá pro sebe?A co když to řekne tomu svýmu bratříčkovi?!
Chceš žít v pohádce Arian.Ale tohle nejsou žádné dětinské povídačky.Zahráváš si.Když už je ti tvůj život ukradený,mohla by jsi aspoň brát ohledy na nás,nemyslíš?",zadívala se na mě úkosem.Krk mi doslova hořel.Sandra tomu všemu ale v onen moment nasadila pověstnou korunu.Zakoulela svými zelenými diamanty zpod řas. "A řekl ti příšero…to je to na celé věci.Má z tebe akorát blázny.Chceš s ním žít navěky.Ale ve skutečnosti si budeš muset dávat pozor,abys mu jeho křehký život neukradla.Ty se nemusíš ovládnout v té chvíli,kdy mu to totiž ujede a čirou náhodou ti prostě řekne "Miluji tě…příšero…",Sandřin rozverný hlasitý a vysoký smích mi trhal uši.A oheň v krku byl připraven snad už i nějakým způsobem vyšlehnout,když jsem uslyšela zapraskání.Sestřenice,kterou jsem před okamžikem chtěla snad i ve vzteku zabít,přestala se smíchem,se zároveň se mnou otočila k zrcadlu.Bránu do duše,jak jsem já zrcadla vždy nazývala,teď zohavovala ostrá,klikatá trhlina,která se táhla úhlopříčně přes celé sklo.Voňavý borový rám byl nahoře v pravém úhlu prasklý také.Nevěřícně jsem hleděla na tu zastaralou památku,moji vlastní památku,z které se během několika vteřin stala další z budoucích obětí smetiště.Ten pohled mi do očí vhrkl slzy.Slané kapičky dopadaly na můj stále rozpálený krk.Přistoupila jsem k zrcadlu.Konečky prstů jsem přejela po jeho velké ploše.Můj odraz byl rozdělený na dvě nesouměrné poloviny.
To ten její příšerný smích jej rozdrtil.Na zubožené sklo dopadla moje osamělá slza.
"Vypadni…"zašeptala jsem.Stejně to Sandra musela slyšet. Omlouvám se..,vyslala ke mně holou větu,ale já jsem ji ignorovala. "Vypadni,ty hnusná příšero!Ty jsi příšera,ne já..ty jsi příšera,protože mě odmítáš pochopit!Odmítáš pochopit něco,co i já sama nechápu.Já si jej nevybrala,chápeš to?!Nevybrala jsem si to,že se tam jednoho dne objeví a já jej uvidím.Tohle všechno je silnější než já!On je mnohem silnější než já!Je jako posedlost!Jako touha co zabíjí…snažíš se jej zbavit,protože víš,že všechno je špatně.Že je pro tebe tou onou hrozbou.Jenže když jsi najednou bez něj,cítíš se bezmocná,vyprahlá a na pokraji svých sil.A potřebuješ ho.Tak co mám dělat?!Sama to nevím!Ani nevíš,jak bych ti přála,aby se někdo takový objevil i u tebe.Aby jsi mohla poznat,jaké to je.Třeba by jsi mě potom pochopila.Jenže to by jsi nejdřív musela pochopit zřejmě sebe.
Teď odejdi nebo budu nucena udělat něco,co bych nerada udělala."
Sandra neodpověděla nic.Mlčky se otočila a vyklouzla s pootevřených dveří.Bylo mi jedno,jestli si bude na mě stěžovat ostatním dole.Stejně to všechno museli zřejmě vyposlechnout…
Doklopýtala jsem k posteli.Dopadla jsem těžce na květované,studené povlečení.Příjemně chladilo moje rozohněné tělo.Ale opravdovou úlevu jsem nepociťovala.Netřímala ve mně…
Očima,zpola zaslepenými jsem pootočila rozcuchanou hlavu směrem ke své bráně do duše.Najednou mi na povrch mysli vytanula myšlenka.
Slyšela jsem Tomův hlas.Omlouval se mi..

MerayaA a monisk@
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama