Touha co zabíjí 5.díl

10. září 2009 v 23:02 | monisk@ |  FF Touha co zabíjí
_ Tom _

Druhý den se ráno probudím a necítím celý obličej, ale nejvíc by mě zajímalo kde se tam tak najednou vzala? Nebyla nikde na blízku a najednou tam přiběhla a nevypadala moc překvapeně. O co tady jde? Přiběhla tam připravená se bít!
A co ten hlas který sem dneska slyšel při matice? Není přece normální aby byl její!
Už z ní začínám šílet.
" Tak nešil Tome!" Uslyším najednou, otočím se ale nikoho nikde nevidím.
Ach jo…to asi bude tou ránou co sem dostal do hlavy!
" To asi jo!" Uslyším znova ten samí hlas, ale ted se ještě k tomu zasmála.
" Hej kde jsi?....Ukaž se mi!" Nebojácně se postavím a očima přejedu každý kout mého pokoje. " Brácha nezešílel jsi?" Stoupne si do dveří Bill a kouká na mě jako na blázna.
Najednou uslyším sametový smích. " Slyšel si to?" Zeptám se Billa a rychle se otočím dokola. " Ne!...nespadnul jsi?" " Možná…ale já ji slyšel, mluvila na mě!"
" Kdo Tome?" " To nevím, ale myslím že ten hlas patřil Arian!" " Pošetilče!"
" Fajn, tak mi nevěř!" " Tomu se ani nedá věřit Tome!"

S nechápavým výrazem odešel do svého pokoje.
Lehl sem si na postel a přemýšlel, byli to jen halucinace? Potřebuju slyšet její hlas!
Už z toho všeho šílím, ale něco tady není v pořádku. A já na to přijdu!!!

" Heeej lidi pojďte na snídani, umírám hlady!" " Už jdu Gustave!"
Zavolám z pokoje do kuchyně a líně se zvednu, tohle není normální!

_ Arian _

Probudím se a kouknu na budík na nočním stolku. "4:30…ach jo!"
Pomalu vylezu z postele, vím že bych už stejně neusnula.
Co mám dělat? Z vedlejšího pokoje slyším hlasy z televize a smích Gabriela a Sandry, kdybych přišla za nimi měli by hloupé otázky a nechci na ně ted odpovídat!
Ale bylo vzrušující ho zachránit tohle dělám celkem často, zachraňuji lidi ale nesmí o tom vědět samozřejmě! Ale ten pohled co na mě hodil když bylo po všem, tak nechápavý ale vděčný. Jeho vystrašené oči se na mě vděčně dívali a já nebyla v té chvíli schopná slova, jen sem němě kývla Billovi na jeho díky a usmála sem se na něj.
Co asi ted dělá?...Potřebuju zjistit jestli je v pořádku, vím že je, ted mu nic nehrozí ale prostě ho potřebuju vidět!

************************************
Stojím u okna a pozoruju postel jestli na ní nezpozoruji nějaký pohyb.
Slyším jen pravidelné oddechování. Přistoupím blíž k posteli a zadívám se na něj.
Vypadá tak křehce a krásně když spí…řekla sem krásně? "Arian to nesmíš!!!"
" Neuvidí mě!" " To není důležité ale nesmíš tam být, nemáš tam co dělat!"
" Sakra nech mě Sandro, za chvíli přijdu!" " Dobře jak chceš!"
Hrozná sestřenice, pořád mě jen musí kontrolovat, já přece vím co dělám!

Najednou otevře rychle oči, pohotově se přikrčím a zalezu pod postel, nesmí mě tu vidět.
Ha…on myslí na mě?...Ale má pravdu , tohle se ani náhodou nepodobá realitě!
Ale je to zlé…on má podezření že nejsem normální!

Když odejde z pokoje vylezu z pod postele a vyskočím oknem ven.

Vejdu do svého pokoje a uvidím na mé posteli sedět Sandru.
" Co to mělo znamenat?" Udeří na mě. " To byla potřeba Sandro!"
" Potřebuješ něco jiného, ne vidět jeho tvář!"
Na to už nic neříkám a jdu do kuchyně. Vezmu si rohlík a jdu zpátky do pokoje.
Sandra tady není a jsem za to ráda, sednu si na postel a pomalu koušu rohlík.
Co když na to přijde? Co když mu to dojde?

Pondělí

Jedeme do školy, na parkovišti všichni vystoupíme a každý jde do své třídy.
Jdeme se Sandrou rovnou do třídy ale zarazím se když před dveřmi vidím stát Toma.
Jdu pořád blíž a jak mě Tom spatří divně se zatváří.
On se mě chce na to zeptat!
" Ahoj!" Uslyším jeho hlas když sem se chtěla nenápadně schovat.
" Ahoj" Otočím se na něj a vidím mu v očích nervozitu.
" Můžu s tebou na chvíli mluvit?" " jasně." Mile se na něho usměju a jdeme dál ode dveří.
Vidím zaražený pohled Sandry. " Opovaž se poslouchat!" Hodí na mě nechápavý pohled, pak zaleze po třídy. " Tak co jsi potřeboval?" " Jak si věděla kde jsem a že potřebuju pomoc?" " Nevěděla sem to, zapomněla sem si v šatně sešit do Biologie!"
" Ty někdy chodíš do šatny?...Jaká je tvá skříňka?" " Úplně v zadu, nevídáš mě protože je to úplně na jiné straně šatny!" " Tam je druhý vchod že?" " Ano..a?" " Tak proč si nešla včera tím druhým vchodem?" " Tento je blíž!" " A určitě si byla i dneska v šatně že?"
Naráží na mou bundu přehozenou přes ruku, pak se podívá na mé boty.
" Nechtělo se mi převlékat!" " Aha!" Vypadá to že neví co říct.
Náš rozhovor ukončilo upištěné zvonění. Bez dalšího slova se otočím a vejdu do třídy, všichni na mě civí…nesnáším jejich pohledy na mu osobu.
Ale nejvíc mě mrzí ten pohled Sandry..utrápený, nenávistný i přátelský.
Mlčky sednu vedle ní a vytáhnu z batohu učebnice Německého jazyka.
" Promluvili jste si?" Tiše mi podá otázku a kouká na Toma který právě vešel do třídy.
" Ne!..On se vyptával!" " A ty si mu odpovídala že?" " Jo…ale zapírala sem!"
" Já vím!" " Ty si poslouchala?" Vyhrknu ze sebe trochu víc nahlas až se na nás všichni otočí. Obě sklopíme pohled na lavici a Sandra tiše mluví dál.
" Bála sem se že nás prozradíš, promiň!" " Nevěříš mi!...To je to nejhorší!"
" Věřím ale udělala si o víkendu tak ukvapenou věc ale on o tom víkendu nemluvil že ne?"
" Ne!" " Ale i tak to bylo nezodpovědné, bylo jasné že mu to musí dojít!"
" To sem je měla nechat ať ho zmlátí?" " Třeba!" " Proč jsi tak krutá?"
" Nejsem!" " Ale jsi!" Už sme se dál nebavili a psali do sešitu to co nám učitel diktoval.

_ Tom _

"Zapomněla sem si v šatně sešit z Biologie!" Kdo ji to má věřit? Hlavně že tam ten sešit stejně nechala. Na to sem se jí měl zeptat a jsem si jistý že ten hlas který jsem slyšel byl její, je to 100%. Ted sem měl dost času ten hlas porovnat a jsem si jistý že je její!
Snažila se zapírat ale já na ni udeřím znova, třeba i pětkrát dokud mi neřekne co je opravdu zač!

monisk@ a MerayaA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama