Touha co zabíjí 4.díl

7. září 2009 v 17:52 | Geheimnis |  FF Touha co zabíjí
Arian

Úloha z matematiky.Pro spoustu lidí tento předmět znamená prokletí,soužení se.Lámou si hlavu nad tou změtí čísel…a já?ani nemusím přemýšlet.Čísla píši sama od sebe,vytanou na povrch mojí myslí a je jen prostě zapíši.Banální věc.
Všechny věci mi v životě vlastně přišly triviální.Od počtů až po složité lepení barevných skládaček,které byly vždycky v časopisech pro děti.Ve školce,když ty mladší děti spaly a nechaly se unášet svými hloupoučkými sny,ti větší sedávaly u titěrných stolečků a hrály stolní hry,malovaly si anebo skládaly ty zmiňované papírové skládanky.
Jedna drobná holčička se tenkrát vztekala.Slzy jí tekly od samého rozhořčení,líce se jí zabarvily do červena.To proto tak usedavě ronila slzy.Nemohla si totiž s výstřižkem z časopisu vůbec poradit.Chlapeček s kučeravými vlásky se k ní naklonil "Nebleč prosim tě..",snažil se jí uchlácholit a papírového sloníka,zpola smáčeného slzami jí vytrhl z ruky.Svými malými prstíky se snažil slepit mu nožky,jež se skládaly z tolika drobných částí.Ale papír se kroutil,byl zapatlaný od lepidla a mokrý.Když přetrhl nebohé nedotvořené zvířátko omylem vejpůl,holčička spustila hysterický křik.Paní učitelka s blonďatými kadeřemi přiběhla k ní.Odvedla to slzavé údolíčko na záchody,aby ji trochu uklidnila.

Ze stolu jsem vzala další věrnou kopii slůněte.Pečlivě jsem se snažila každý kousek vystřihnout.Neupaplala jsem si ruce při potyčce papíru a lepidla.Každý záhyb byl správně přeložen.
Holčička se vracela s učitelkou ke stolu.V obličeji měla už mnohem lepší barvu,i když byly její panenky ještě pořád lesklé a oči červené.Podala jsem jí mlčky stvořené zvíře.Chvilku si jej nevěřícně prohlížela,obracela ze strany na stranu.Blondýnka se rozzářila,sklonila se k jejímu uchu a zašeptala,aby neprobudila už tak rozespalé ratolesti. "Podívej,co ti vyrobila Arian…",a prstem ukázala ke mně.Děvčátko popotáhlo a špitlo: "Děkuju."

Tenkrát mi bylo pět let.Byla jsem daná,ale pořád jsem ještě byla normální člověk.Tenkrát.
Jak už je to dlouho…
Povzdechla jsem si a nechala víčka spadnout přes oči.Ne že bych byla unavená.To já nebývám.Jen jsem chtěla načerpat další sílu do zítřejšího dne.Věděla jsem,že ji budu potřebovat….

Usedla jsem poklidně se Sandrou do lavice.Ostatní spolužáci se líně trousili do třídy.Nikomu se na první hodinu matematiky nechtělo,zvlášť také z toho důvodu,že snad dobrá polovina jich neměla domácí úkol.Christina,spolužačka,co seděla přes uličku vedle mě,si nervózně olizovala piercing v pravém koutku a zápasila s těžkými čísly.
Ve dveřích se současně objevily dvě vysoké postavy.Vytáhlý kluk s černými vlasy a černou kabelkou přes rameno.A vedle něj Tom.Není třeba jej popisovat.Byly bychom tu totiž do večera…
Oba chlapci se ve stejné chvíli natěsnali mezi futra,která zase až tak prostorná nebyla.Když každý z nich poznal,že současně vejít nemohou,loupli po sobě káravým pohledem.Bill ustoupil o krok dozadu a Tom vešel jako první.Svižným krokem došel ke své lavici.Z batohu nekonečně dlouho vytahoval učebnici se sešitem.Jakmile jsem postřehla,že jeho školní pomůcky dopadly na stůl,ucítila jsem škubnutí ve svalech.On nemá úkol.Nazlobeně jsem se na něj podívala.Teprve druhý den ve škole a už neplní povinnosti?Pěkně začíná v novém prostředí.Chvíli dezorientovaně koukal po třídě.Opravdu chvilku,protože jakmile mu pohled stanul na Chrastině,mumlající si mocniny a odmocniny,otevřel bleskurychle sešit.Zíral vykuleně na stránku se zadáním.Střelil pohledem ke svému bratrovi,ten však civěl stejně jako on na téměř nepopsané stránky.Hbitě vyhrabal ve svém velkém pouzdře tmavou propisku a pozorně si začal číst první příklad.Stresovaně podupával nohu a okusoval nebohé pero.
2235
Zničehonic trhl polekaně hlavou směrem ke mně.Nechápavě zamrkal.
2235, 541721a 74521.Napiš ty výsledky.Ale postup budeš muset odvodit sám…
Zadívala jsem se opět na něj.Ruka mu jezdila zběsile po papíře.Usmála jsem se pro sebe.Odložil propisku a těžce vydechl.Bill se na něj zkoumavě zahleděl a potom nevěřícně a možná i obdivně na Toma zakoulel očima.Ani se na něj nepodíval a mlčky posunul sešit na jeho polovinu lavice.Ten jej bez mrknutí oka příjmul
Učitel vešel do třídy.Všichni povstali,dát mu tím najevo,jak ho všichni moc ,,moc rádi" vidí. ,,Posaďte se",chladně pronesl kantor a poupravil si svého razivě oranžového motýlka u krku.Pětatřicet židlí současně zahrkalo.
Střetla jsem se s jeho pohledem.Chvíli mě zamyšleně pozoroval.Vzápětí se nejistě pousmál..


Únavných šest hodin,kdy se všichni soustředili na výklady učitelů a snažili se podávat co nejlepší výkony,uplynulo.Všichni si pohotově házeli (a to doslova) učebnice biologie do batohů a potěšeně se hrnuli ven ze třídy s dobrým pocitem uvnitř sebe,že je čeká teplý víkend,plný dobrodružství a zábavy.
Ale já se ještě necítila uvolněně.Ještě ne.Síla,již jsem se snažila včera tak mocně načerpat byla pořád ve mně.Kvůli dobrým výsledkům v předmětech jsem ji nikdy shromáždit nemusela,mívalo to jiné důvody.nevěděla jsem jaký,ale cítila,že ten důvod je tady,tak blízko…
Stačilo se podívat na něj,a celým mým tělem projel elektrický proud.
"Ar,tak jdem,ne..",sestřenka Sandra přešlápla z jedné nohy na druhou.Slyšela jsme,co řekla,moc dobře jsem to slyšela.Ale nechtěla jsem ji teď vnímat.Plně jsem se soustředila jen a jen na něj.To je teď nejdůležitější.Už brzy to přijde…
Líně si balil sešity do krémově zbarveného batohu.Jeho dvojče vyčkávalo u dveří.Poohlédl se ještě jednou po mně a potom už se přesunul loudavě k bratrovi.Ten ho pohladil jemně po zádech a nechal jej vyjít na rušnou chodbu jako prvního.Jakmile oba dva zmizeli za rohem,přehodila jsem si tmavomodrou tašku přes rameno a vyrazila jako stopující pes za nimi. "Arian!Co to děláš?!..",panicky za mnou zvolala Sandra.Neotáčela jsem se,věděla jsem,že je mi v patách.Míjela jsem davy spolužáků,kličkovala neomylně mezi nimi.Mizející dvojčata jsem nespouštěla z dohledu očí.Mířila po schodech dolů,do šaten.Chystala jsem se sejít první schod,když mě někdo chytil za paži.Nemusela jsem ani přemýšlet,kdo to byl.zamračila jsem se na varovný pohled vrhající Sandru. "Uvědomuješ si,co vůbec děláš?!..",zasyčela mi do obličeje. "Přestaň!Okamžitě.Tohle jinak špatně dopadne…zbláznila ses?..",sestřenka nevěřícně vrtěla hlavou.Ostré nehty mi zarývala do holých ramen.Nedalo se říct,že by to byla nějaká bolest. "Pusť mě San!Tohle je naléhavé!",propalovala jsem jí světlé oči.Chvíli mi v nich zkoušela číst,jak nejlépe dovedla.Nebo jak jsem jí dovolila já…
Spustila své paže z mých a zašeptala: "Jak myslíš..ale budeš toho litovat…",nevzrušeně odpověděla a ruce překřížila bojácně na prsou. "litovat toho budu,když se teď za ním nevydám Sandro!."To bylo poslední,co jsem v tu chvíli mohla mé pochybovačné sestřenici říct.Otočila jsem se k dlouhému a širokému schodišti.Jak nejrychleji(dosti rychle oproti ostatním lidem)jsem dovedla,sbíhala jsem jeho chladných hranách dolů…
Rozrazila jsem dveře od šatny G5.Cítila jsem,že kůži na dekoltu mám najedno tak rozpálenou,že jsem se až obávala,jestli to můj amulet na krku vydrží…
Spatřila jsem před sebou šokující obrázek.
Tom těžce a bezmocně dopadl na studenou a tvrdou podlahu ze starých,omšelých kachlíků.Vzápětí se nad něj sklonil kluk,s vypracovaným svalstvem.Pihy na tvářích se mu nebezpečně šklebily,když mírně zvedl Toma za límec a uštědřil mu škaredý úder do tváře.Hlavou se udeřil zastaralé šatní skříňky.Bezmocně po nich sjel k podlaze.Rukama si chránil obličej.
"Tome!",zařval vzpouzející se Bill,jehož drželi další dva výrostci. "Co jste mu u-" "Sklapni!",přerušil téměř plačtivou otázku mladík s pichlavě zelenýma očima,co ho držel po jeho pravici a vlepil mu facku.Přišla jsem pozdě.
V návalu snad ještě většího rozhořčení jsem se vrhla k tomu pihatému klukovi.Uplatnila jsem na něm tu samou techniku,jako ohrozil toho nevinného,svíjející se bolestí u šatníků.Moje pěst mu přistála ve vteřině na líci.Úlekem spadl k zemi a chvíli valil oči.Všichni zmlkli a jen na mě hleděli.Poklekla jsem k tomu nebohému klukovi.Vzala jsem jej opatrně kolem ramen a trochu s ním zatřásla.Třesoucí dlaně mu spadly do klína.Zvedl ke mně oči propletené bolestí.Z nosu na jeho tričko skápla slza krve.A další.Svým rukávem od mikiny,kterou jsem si odvázala pohotově z pasu jsem mu nos otřela.Vrhla jsem na všechny ty tyrany obviňující pohled.
Není vám stydno?!Okamžitě odejděte pryč!Kolem nich se už ani jedou neotočíte.
Tváře všech viditelně zbledly.Ten s pihami se zvedl jako první a vyletěl ze šaten pryč.Další dva,držící Tomovo dvojče jej okamžitě pustili,jako kdyby jim za patami hořelo.Ostatní tři,nečinně přihlížející se vytratili jako poslední.
"Tome..",Bill přiklekl k chvějícímu se tělu jeho staršího bratra.Z očí mu vytryskly slzy.Objal jej i s mými pažemi,které stále spočívaly na jeho ramenou.Potom se od něj odtáhl a pokýval ke mně hlavou. "Děkuju",jeho hlas byl zcela naplněn pocitem vděčnosti.Pohladil mě jemně po ruce.Starostlivě se zase zadíval na svoje dvojče.To vzhlédlo mlčky mně do tváře.Jeho tělo už pomalu zklidňovalo chvění.Jeho hlava mi dopadla na rozpálený dekolt…

MerayaA a monisk@
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama