Touha co zabíjí 13.díl

21. září 2009 v 16:23 | Geheimnis |  FF Touha co zabíjí
_ Tom _

" Víc sourozenců už nemáš?" Otázal jsem se s kapkou optimismu v hlase Arian.
" Mám, chybí tu jen Max, ale nezapomínej že Sandra není moje sestra, je to umíněná sestřenice, která má bohužel svoji hlavu!" " Nikdy si na mě nezvykne že ne?"
" Někdy třeba jo….doufejme!" Dodala když zavřela dveře od svého pokoje.
Rozhlédl jsem se po jejím pokoji a nebyl jsem schopen slova.
" Pak se mám divit proč jsi pořád u mě!" Narážel jsem na otevřené velké okno.
Velký dřevěný rám byl na jedné straně osamocený od svého staréno skleněného přítele, jen sněhově bílá záclona mu dělala společnost, ale ta musela také nadávat na neodbytný silný vítr který s ní mlátil o rámy velkých dřevěných oken.

Celý pokoj působil klidně, ale třeba to bylo tou jemnou zelení co zdobila stěny pokoje.
Velká dřevěná postel se zelenými přehozy a doplňky.
" Máš ráda zelenou?" " Ano, mám ráda všechny barvy, ale nejvíc mi přirostla k srdci právě zelená." Přistoupila tiše ke mně a chytla mi lem mého zeleného trika.
V jejím pokoji mi bylo dobře, neklepali se mi ruce nervozitou a myslím že mám i zdravou barvu.
" Máš pravdu, vypadáš líp!" Tiše se zasmála a pohladila mě po tváři.
" Jak to že mě slyšíš?" " Slyším jen to, co chceš abych slyšela!"
" Jak to mám určit?" " Už to určuješ Tome, tohle byla první věta kterou jsem dnes slyšela."
" V tom případě nevím jak." Uchechtl jsem se a sledovat její úsměv.

Přibližovala se ke mně a mě ta doba přišla jako věčnost.
"Chci tě líbat." Chtěl jsem jí poslat myšlenku, ale nevím jestli ji slyšela.
Jen se mírně usmála a šla pořád blíž.

" Můžete jít na chvíli dolů?" Vtrhla do pokoje Sandra, změřila si mě zlostným pohledem a pak zase odešla. " Měli by jsme jít!" " Tak jdeme!"

_ Arian _

Přišli jsme do obýváku kde seděli všichni na gauči.
" Arian, takže ty chceš s tím chlapcem….jak to ted říkají, chodit?"
Slyším jak Tom na sucho polknul. " Neměl by se prvně vyslovit on tati?"
" Má na to dost odvahy?" Musela si samozřejmě rýpnout Sandra na jeho adresu.
Chtěla jsem jí něco říct, ale začal mluvit sám.
" Máte pravdu, já jsem jen člověk a proto pro Arian úplně obyčejný smrtelník, neběhám rychlostí Geparda a ve škole jsem průměrný žák. Nemám žádný podobný dar jaký máte vy, přesto jsem se do Arian zamiloval a chtěl bych s ní být!"

" Mmm, působivé mladý muži, ale jak máme vědět že to s Arian myslíš opravdu vážně?"
" Felixi, to nesmíš!" Vystartovala na otce máma a já věděla co má táta v plánu, už jsem se těšila až mi dá ten rozkaz abych Toma přede všemi políbila, abych cítila zase ten nádherný, blažený pocit! " Proč ne? Sami uvidíme jestli budeme přát štěstí jejich lásce…Arian, víš co máš dělat?" Táta mě utápěl pohledem když jsem se na něj otočila.
Vyčkával na mou reakci a tiše mi upřeně koukal do očí.

Pomalu jsem se otočila na Toma, srdce se mi rozbušilo.
Přistoupila jsem tiše a pomalu k němu. Dopadali na mě všechny nálady v místnosti, báli se toho co uvidí, báli se že mě uvidí trpět, že ucítí tu samou bolest kterou budu pociťovat já.
Táta už viděl takovouto rozhodující chvíli, ale ti dva si nebyli souzeni.
Bojí se, že uvidí stejný bolestný pohled, že spadnu v bolesti na podlahu a ještě se budu hodinu třepat tou bolestí. Ale to se bojí zbytečně, já se těším na ten okamžik kdy se naše rty zase na chvíli spojí v dlouhý a nádherný polibek.

Nejprve jsem ho objala kolem krku.
Tom byl zmatený ale spolupracoval, jednu paži omotal kolem pasu a druhou mi chytil tvář.
Věděl co bude následovat, ale netušil proč kvůli tomu všichni tak vyvádí.
To on se přisál na moje rty. Celá jsem se prohnula dozadu a přitáhla ho blíž k sobě.
Cítila jsem po druhé v životě ten okamžik, na který se nedá zapomenout!
Ten který nelze popsat ani někomu vysvětlit, ten mohu cítil je já, Tom a elfové co jsou zrovna v místnosti. Když jsem po chvíli otevřela oči a přejela pohledem po mé rodině všichni měli v obličeji zvláštní výraz, ale všichni jiný.
Sandra se dívala překvapeně, ale myslím že právě poznala proč jsem stále s Tomem.
Matka koukala zaujatě a Gabriel nevěřícně. Jen otec měl stále ten samí kamenný výraz, zdálo se mi že i s nádechem naštvanosti.

Odtáhla jsem se od Toma a ještě jednou je všechny přejela pohledem.
Chytla jsem Toma za ruku a čekala na závěrečnou větu kterou má otec ve zvyku pronést, ale nic! Jen dál seděl na červeném potahu gauče a koukal nevěřícně na nás, potom jen ukázal rukou směrem na venkovní dveře.

Já věděla co tím myslí, když jsem byla malá říkala jsem že je mím snem se procházet se svou láskou ve tmě u vodopádů.
Černá noc ukazovala kam chci Toma zavést.
Šťastně jsem se usmála a oba jsme vyběhli z domu.
" Arian počkej, nehoň mě tak!" Brzdil mě Tom. " Promiň, já zapomněla."
Byla jsem hrozně šťastná, přiběhla jsem k němu a políbila ho jemně na rty.
" Budeme ted už oficiálně spolu?" Podal Tom otázku a objal mě kolem pasu.
" Jen spolu….ale ted už pojď, v noci je to tam nejhezčí!"

Rozběhla jsem se lidským tempem k nedaleké řece a nic mi nemohlo zkazit dnešní nádherný večer.

monisk@ a MerayaA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama