Touha co zabíjí 12.díl

21. září 2009 v 16:06 | Geheimnis |  FF Touha co zabíjí
_Tom_

V hlavě jsem měl naprosto dokonalý zmatek.Celý den jsem přemýšlel jak jinak,než o včerejšku.Nebylo pochyb,že včera na mostě za ulicí se něco muselo stát.Nebo mělo.Arian byla ani ne za hodinu zpátky.Očí se jí leskly touhou..
A políbila mě….
Opravdu to udělala….
Vůbec nic jsem z toho nechápal.Ale byl to ten nejkrásnější pocit,jaký jsem kdy zažil.Když mi její štíhlé,studené prsty přejížděly po pažích a její rty se třely o moje…
Čas,jakoby se v té chvíli zastavil a já jsem vnímal jen její zvláštní vůni,která vám omamuje veškeré smysly a tak chtivě vás vábí k sobě….

Potom se ode mě odtáhla,přejela mi jemně prsty po tváři a pravila: "Vše bude dobré.Slibuji ti to.Budeme jenom spolu.Napořád…"
Ve vteřině už stála u otevřeného okna a já mohl vzápětí jen pozorovat záclonu,co se za jejím únikem ven ještě mírně vlnila….
Připadám si naprosto neužitečný a hloupý.Arian mi zřejmě nechce vůbec o ničem říct a to mě velice znepokojuje.Troufám si jen odhadovat,že se to týká jejich rodiny.Ale jistý si nejsem…
Jak to tenkrát jen Arian říkala...
Jsi pro mě mnohem nebezpečnější než já pro tebe.
Doteď jsem si všemožně lámal hlavu nad touto prostou,leč příšerně zapeklitou větou.Co mám já a ona ne?Čím mohu mít oproti tomu elfovi navrch já?
Jen nezodpovězená otázka…
Moje usilovné přemýšlení překazilo klepaní na okno.Polekaně jsem trhl hlavou a otočil se za sebe.
Arian stála za sklem a když se naše oči setkaly,usmála se jen na mě zamávala.Vstal jsem z postele.Její prostěradlo bylo strašně zmuchlané a peřiny rozházené.V tuhle chvíli jsem však neměl čas na stlaní.Přistoupil jsem k oknu a jedním pohybem směrem nahoru jsem vyzvedl okenní rám do výšky.Arian v pomněnkových očích zablyštělo.Protáhla se mezerou mezi oknem a parapetem jako kočka,avšak s tím rozdílem,že místo na všechny čtyři dopadla na obě dvě.Studenou rukou se mi opřela o hrudník.
"Rád tě vidím…",pohladil jsem ji po havraních vlasech.Na tváři ji pohrával přidrzlý úsměv.Takto se mi moc líbila.Sklonil jsem tvář k její a chtěl jí věnovat polibek,ona však svoje chladné prsty přitiskla k mým rtům dřív.Vysmekla se mi a pořád s tím úsměvem na tváři přešla k posteli.Mlčky začala upravovat prostěradlo a zahrnovat jej pod matraci. "Nech to být..",opáčil jsem,ale ona mě neposlouchala.Už brala do ruky přikrývku a natřásala ji.
Když byla se svou prací spokojená a dlaní přejela přes krepové povlečení,otočila hlavu ke mně.
"Pojď dnes se mnou..",zašeptala.V očích ji zajiskřilo. "Cože?",nechápavě jsem se zeptal.Kam s ní mám jít? "Na most?",zeptal jsem se nevěřícně a zároveň jsem byl potěšen,že bych možná byl přece jen potřebný.Arianin úsměv ji však v mžiku zmrzl na rtech. "Jistěže ne na most.Jak tě to napadlo?"
Pokrčil jsem jen neurčitě rameny,nechtěl jsem jí to vysvětlovat.Nemělo to smysl.Jenže ona zřejmě už dávno věděla,proč jsem se zmínil právě o onom kamenném,starém útvaru.
"Tam by jsi ničemu nepomohl,Tome,to rozhodně ne…",zavrtěla rozhodně hlavou. "Já jsem myslela spíš něco jiného…".zatvářila se tajemně. "Měla jsem totiž v plánu tě představit rodičům…"

_Arian_

V tu chvíli byl jeho obličej jako kámen.Řekla jsem snad něco špatně?
"Je to dobrý nápad?",jeho hlas byl pln nejistoty.A právem.Kdo by dobrovolně vlezl do domu,plného elfů..?Nejsme zlí,nepijeme krev,nezabíjíme bezdůvodně.A přesto jsme tak jiní…
"Probírala jsem to se všemi.A oni souhlasili.Není čeho se bát,Tome...",ujišťovala jsem ho.V jeho očích se daly vyčíst stopy nejistoty a zmatenosti.Přesto však nakonec souhlasil.
"Dobře.."

Ulice se vznášela v závoji naoranžovělé,skoro až okrové barvy.Sluníčko se každou chvíli chystalo zajít za obzor,přesto se mu zdaleka ještě tolik nechtělo a proto všechno živé,co spatřilo pod sebou a kam až dohlédlo obdařoval svým teplým leskem.Krok jsem,vzhledem k Tomovi,kterého jsem držela za jeho zpocenou dlaň musela značně zvolnit,než jsem byla zvyklá.Kdybych šla domů sama,byla bych tam asi za dvě vteřiny.Nikdo by nepostřehnul,že jsem se něco ulicemi šinulo rychlostí šelmy a vlastně ještě rychleji.Jenže Tom není elf.Je to člověk.A já jsem za to ráda.Nevadí mi,že neběhá rychlostí 4500 kilometrů v hodině,vůbec.Věřím,že jako elf by byl nádherný…
Ale byla by škoda,kdyby se jeho pokožka stala bělostnou jako sníh a navždy se z ní vytratila ta bronzová opálenost….
Pomalu jsme se blížili k našemu domu.Přešli jsme na protější chodník.Volnou dlaní jsem přejela po bíle natřeném plotě z dřevěných,tlustších latěk.Nepamatuji si den,kdy bych viděla,že jeho barva je jinačí,než takto světlá.Nikdy nebyla zašedlá a oprýskaná.Ale to zřejmě u nás nebylo nikdy nic…
Ani branka nejevila sebemenší náznak stáří,když jsem ji otevírala.Vždycky tak tichá.Nepotřebovala ani promazat..
V přední části zahrady kvetly květiny nejrůznějšího druhu.Moje matka,Ebel,které nebylo zahradničení vůbec cizí,si potrpěla na vzorně upravený trávník,zastřižené větvičky stromů i keříků a těšila se na podzim,až bude shrabávat listí a do košíků uskladňovat učesaná jablka.Na která měla ona alergii.Ale Sandra je pojídala s největší libostí…
"Máte krásnou zahradu."?konstatoval tiše Tom,který pohlížel s největší úctou na temně červené gladioly,mezi kterými zářila jako měsíční paprsek ve tmě sem tam i nějaká bledě modrá,skoro až bílá.
"Tohle můžeš říct mámě..",otočila jsem k němu hlavu a povzbudivě se na něj usmála.Byl příliš nervózní.Zastavily jsme se před bílými domovními dveřmi. "Nechceš se doufám stát taky elfem…",pozvedla jsem obočí a čekala na jeho odpověď. "Kdyby to něčemu pomohlo..",zasmál se upřímně. "Jen se tě tak kontrolně ptám,protože jsi bílý jako křída…",zavrtěla jsem nespokojeně hlavou.Alespoň,že mu nezbledly duhovky….
"Tak jdeme..",zašeptala jsem a sevřela v ruce chromovanou kliku.Slyšela jsem,že někdo vypnul okamžitě televizi,někdo další zabouchl nahoře v poschodí dveře a někdo si myl ruce v koupelně.Všichni byli obeznámeni,že host právě přichází…

_Tom_

Arian za mnou zavřela dveře.já sám bych toho asi ani nebyl schopen.Potily se mi ruce a ještě ke všemu se mi i teď,když jsme vstoupili do tohoto krásného domku,začaly i třást.Zrak jsem upíral na tmavou plovoucí podlahu,na které jsem právě stál.Mohla to být snad odstín třešně,tuším.Cítil jsem vůni leštidla.N tmavém botníku po mé levici stála velká váza z čínského porcelánu.Tyčilo se v ní několik suchých prutů rákosí.Tapety všude kolem mě byly krémové,s pruhy starorůžové barvy.Vše tu působilo jako sídlo z přelomu 60.až 70.let minulého století.Však s tím rozdílem,že vše tu bylo naprosto nové a zářivé….
Objevila se před námi zničehonic postava drobnější ženy.Viděl jsem ji poprvé.Chůzi měla ladnou,téměř tak ladnou a lehkou,jako Arian.Mile se usmívala.Vlasy měla husté,černé jako ta nejtmavější noc.
"Tome,tohle je moje máma,Ebel.Mami,to je Tom",Arian nejdříve rukou poukázala na osobu,stojící před námi a potom prstem na mě.Nebylo pochyb o tom,že Arian je její dcera.Obě měli téměř totožné rysy ve tváři a shodovala se i jejich barva vlasů.V obličeji byly skoro stejné,až na to,že Ebel měla oříškově hnědé oči.Ty Arian byly jako dva hluboké oceány.
"Jsi krásný kluk,Tome.."?pochválila mě Arianina maminka a já jsem cítil,že jsem nabírám ve tváři trochu zdravějšího odstínu.
"Felixi..",zvolala žena a zrak stále ještě upírala na mě a zářivě se usmívala.Arianina maminka působila velice přívětivě. "Už jdu..",z kuchyně se ozval hlas muže a nepochybně i otce,hlavy rodiny.Z kuchyně vystoupil urostlý muž,s vlasy barvy,jakou má zapadající slunce.Byl asi o dobrých 20 centimetrů vyšší než jeho choť,mě samotného však nepřevyšoval.Na lících mu rašilo pár nezbedných narezlých vousů,jakou měl on sám barvu vlasů.V muži jsem poznával s překvapením našeho školníka.
"Tati,to je Tom..",prohodila k němu jeho dcera.Muž si se mnou potřásl rukou,měl pevný stisk,ale neřekl ani slovo.Zamyšleně si mě prohlížel.oči měl průzračně modré.A Arian je po něm zdědila.Výšku nejspíše také,protože její maminka se zdála být opravdu drobná.Ebel vzhlédla ke svému manželovi a zavěsila se do jeho mohutné paže. "Vypadá překrásně,co říkáš?Arian si dobře vybrala...",usmívala se matka a dívala se svému muži do tváře.Ten jen neurčitě zabručel.
Naproti mně s Arian,přes chodbu,se otevřely dveře.Byla v nich vidět zahrada se stromy,na kterých pučelo tisíce růžových květů sakur.A také vysoký mladík.Jeho vlasy byly taktéž jako slunce,nýbrž to,které září usilovně celý den na obloze.Dlouhými,taktéž velice kultivovanými kroky přišel ke mně.Felix a Ebel mu uvolnili cestu a on mě chytil za paži.Ano,toho kluka jsem poznával.Procházel kolem nás ten den,kdy jsem se tady ve Wittmundské škole ocitl poprvé.Byl to Gabriel,starší bratr Arian.Těžko říct,jestli z mojí návštěvy byl potěšen nebo ji také zatrácel,z jeho pohledu se moc vyčíst nedalo. "S Gabrielem jste asi tak stejně staří..",konstatovala Arian a usmála se na svého bratra. "A také stejně vysocí..",na tváři blonďáka se zničehonic rozlil úsměv a ze zlatavých očí mu blyštěli zlatavé odlesky.Zřejmě nebude tak chladný,jak jsem se domníval…
"Nechybí ti někdo?",porozhlédl se kolem Gabriel.Zrak mi okamžitě padl na dřevěné schody,z kterých doslova seběhla hnědovláska,s očima jako dva smaragdy.Zůstala stát na před schodištěm. "My už se známe..",řekla tiše a já měl v tu chvíli pocit,že její oči jsou tak zelené,jako nemá žádná kočka,kterou jsem kdy spatřil.Skoro,jako by se z nich naprosto vytratily tmavé panenky.
Arian mě chytila za paži.Jejich pohledy se střetly.Trochu to působilo dojmem,že se mě černovláska snaží ochránit před Sandřinou nenávistí a averzí vůči mě.Všichni mlčeli,odněkud k mým uším doléhal jen tikot hodinových ručiček…
Ticho prolomil medový hlas Arian. "Pojď,ukážu ti pokoj..",zatahala mě za ruku a rozhodla se jít nahoru do patra.Před schody pořád ještě stála obávaná Sandra.Louply po sobě s Arian očima.Ode mě odvrátila znechuceně pohled.Raději jsem se začal opět soustředit na Arian,která kráčela přede mnou do vyššího patra.Černá barva jejich vlasů působila na oči blahodárným dojmem.Sandřiny zelené duhovky mě totiž nutily přivírat unaveně oči…

MerayaA a monisk@
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama