Touha co zabíjí 11.díl

21. září 2009 v 16:04 | monisk@ |  FF Touha co zabíjí
_ Arian _

Když sem k němu přišla v očích mu zvláštně jiskřilo, snad nevěřil tomu že bych mu odpověděla kladně, snad nevěřil ani tomu že bych se u něj vůbec zastavila a nechala svou sestřenici odejít samotnou, tu sestřenici která mi pořád straší v hlavě a ted to není výjimkou, ale ted už to přece není potřeba, Tom už všechno ví, vyrovnal se s tím a já jsem moc ráda , že to vzal zrovna takto. Nevěřila sem že je možný vztah mezi člověkem a elfem v kterém by nebylo trochu přetvářky.

" Co se tak usmíváš?" Vyrušil mě z přemýšlení Tomův hlas a já mohla postřehnout jak mu cukají koutky. " Nejsi moc zvědavý?" " Možná jsem!" Rozešla sem se směrem k jejich domu a Tom mě v rychlosti dohnal. " Víš že jsem nejrychlejší ze třídy v tělocviku?"
" Sázka?" Se zdvihnutým obočím na něj pohlédnu. " S tebou nikdy."
" No dobře, já se jen ptala!" Nepatrně se uculuji.

Vešli jsme k Tomovi do pokoje. Bez optání si drze sednu na postel a v pokoji je najednou ticho. Vždy jsme si měli co říct, nikdy řeč nestála a zrovna ted nevím co říct.

_ Tom _

Stojím dál u dveří a koukám na tu nepopsatelnou krásu.
Nenacházím žádná slova která bych ji chtěl říct. Najednou se zadívá ven z okna a vypadá zamyšleně. Potom sebou škubne a vystrašeně se na mě podívá.
" Stalo se něco?" Rychle k ní přisednu. " Nestalo..ale asi stane, Tome slib mi že dnes nepůjdeš k mostu." " Nemám v plánu tam jít!" " Ted možná ne, ale až přijde Bill bude si chtít promluvit, slib že nepůjdete na ten most!" " Ne, slibuji!" Mírně kývla na souhlas a zvedla se.
" Já ted musím jít, musím varovat moji rodinu a ty nikam nechoď!"
Nestihnu už nic odpovědět a zaznamenám jen závan když vyskočila z okna.
Rychle doběhnu k oknu ale nikde ji nevidím, ta měla teda na spěch.
Co je na blízku? Co se stane?

_ Arian _

" Přijdou! Dnes přijdou!"
Snad mě slyšela, vždy když nechci aby mě poslouchala tak poslouchá a když je důležité aby mě slyšela nereaguje!

" Sandro!" Zakřičím když skočím k ní do okna.
" Tady jsme, v obýváku!" Rychle doběhnu do obýváku kde je uvidím sedět všechny po hromadě. " Už to víte?" " Jo, slyšela jsem tě!" " Co uděláme?"
" Oni půjdou od mostu, hlavní je aby nikdo nebyl na mostě."
" Neovládli by se?" " Jsou to elfové Arian, jsou jiní než my, pro ně je člověk úhlavní nepřítel."
" Co tu chtějí?" " Asi s námi mluvit, našli nás a jestli zjistili co tu provádíš budeš muset odejít s nimi!" Táta mluvil velice klidně a díval se mi vážně do očí.
" Já nic neprovádím, je tak špatné se zamilovat?" " Do člověka ano! Člověk a elf? Ti k sobě nepatří Arian!" " My k sobě patříme!" Sklopím pohled k zemi abych se nemusela dívat do jeho výsměšného pohledu. " Tak to dokaž, když to dokážeš i před nimi že k sobě patříte možná by byli ochotni jednoho z vás přeměnit." " Přeměnit?"
" Ano, ale nevěřím že to dokážeš, sama víš že jeho polibek je bolestivý!"
" Bolestivý?" " Neříkej že si ho nelíbala!" " Ne!" " Jestli bude váš polibek bezbolestný a pro tebe příjemný bude se uvažovat co s vámi, ale jestli budou všichni cítit bolest s tebou budete odloučeni!" " Cítit se mnou?" " Ano!...Každý bude cítit to co ty, každý bude sdílet tvé pocity a každý ho bude na chvíli milovat, pokud ho opravdu miluješ!" " Ach."
Nemohla sem tomu uvěřit, tohle že je možné? To mi nikdy nikdo neřekl a tak i já sama poznám jestli ho opravdu miluji. Na druhou stranu jestli budu cítit bolest…radši ani nedomýšlím!

" Už jdou." Vyhrkne máma a všichni se zvedneme.
" Arian ty nic neříkej, jestli si přišli jen promluvit bude lepší když o tvém románku nebudou nic vědět." Kývnu hlavou na souhlas a vyjdeme před dům.
Na mostě jsme během 5 minut, chvíli stojíme rozprostřeni přes most když uslyším tiché kroky. Jejich kroky jsou tišší než lidské, ale naše uši je slyší stejně dobře jako člověk slyší člověka. " Astrid!" Uleví se mi když včele jejich bandy spatřím svoji dávnou nejlepší kamarádku. " Arian." Rozběhne se ke mně a silně mě obejme.
Když se odtáhne zvláštně se na mě dívá. " Jsi nějak divně cítit."
" Tady jsi v kontaktu s lidmi, je nemožné od nich trochu nenačichnout."
Usměju se a táta mírně kývne hlavou. Tolik se mi ulevilo!

***********************************
Všichni vejdeme do našeho domu.
Zalezu do pokoje a mám strašnou chut si něco vyzkoušet.
Zjistit jestli ho opravdu miluji a jestli jsem schopná udělat pro něj všechno na světě.
Táta mi kdysi říkal že pravá láska je ta, pro kterou jsi ochoten i zemřít.

Bez myšlenkovitě vyskočím z okna a černá noc mi dává jistotu že mě nikdo neuvidí, že nikdo nezaznamená mé nelidské tempo běhu a že nikdo neuvidí jak ladně vyskočím do jeho okna.

Stojím v jeho pokoji a slyším jeho dech. Přistoupím tiše k posteli a pohlédnu na spícího anděla, opravdu vypadá jako anděl. V pokoji je takové teplo že i na jeho nahém vypracovaném těle se lesknou malé kapičky potu.
Sednu na kraj jeho postele a nebojím se že by ho to vzbudilo. Moje lehkost kterou jsem usedla na madraci s ní ani nepohnula.
Polštářky prstů sem přejela po jeho nádherných rudých rtech a cítila jak se jeho rty pod mím dotekem chvěli. Usmála sem se a vládl mnou zvláštní pocit.
Své rty sem přitiskla na jeho čelo a on najednou otevřel oči.
" Arian?" Zašeptal do ticha pokoje. " Tome." Odpověděla jsem jen jeho jménem a on si v rychlosti sedl. " Co tu děláš?" " Sama nevím, nějak se mi zastesklo."
Mírně sem se usmála ale stále sem se k němu přibližovala.
Bylo lehčí se na něj dívat když spí, ted si přijdu jako blbec co ho vzbudil kvůli ničemu.
Já vím proč jsem tady, přišla sem si pro polibek, ale když vidím jeho tmavé oči nejsem schopná se dívat jinam. Ale jeho rty mě strašně lákají a ted ještě víc když vím že může být bolestivý. Vždy mě lákaly zakázané a neobvyklé věci, ty které trochu pálili ale i hřáli. Jaký bude jeho polibek? Nebo se ho snad bojím políbit? Možná že se bojím i jeho pohledu který na mě vrhne jestli se od něj rychle odtrhnu. Možná že ten pohled nikdy potom neuvidím!
" Nad čím přemýšlíš?" Dívá se na mě se zvláštním pohledem.
" Nad námi, ted toužím udělat jedinou věc, ale mohla by být i poslední!"
" Jaká je to věc?" " Dobře zkusím to….zůstaň v klidu prosím!"
Když jeho polibek bolí, co by při něm mohli dělat jeho doteky?
Položí se zpátky do polštáře a nevěřícně na mě kouká. " Nechceš mě zabít, že ne?"
Žertovně nadhodí, jen zakroutím hlavou a sednu si na jeho pas.
Pomalu se k němu nakláním, Tom zvedne hlavu z polštáře a tím se naše rty spojí.

Při prvním nárazu jsem ucítila bolest, jako kdyby byl Tom zdrojem elektřiny a kopnul mě.
Ale potom…nemůžu ani slovně vyjádřit co všechno jsem cítila, v sobě sem měla strašný zmatek, tolik pocitů sem snad ještě necítila. Jeho rty byli měkké a sladké, nádherně hřáli a v polibku nebyl ani náznak bolesti. Ruce se mi třásli ale přesto sem položila dlaň na jeho horké rameno. Tohle sem v životě necítila, opravdu ne!
Trochu sem se lekla když mě chytl za ramena přetočil se se mnou, ale dál sem ho líbala, nebyla sem schopná se od něj odtrhnout.
Když sem cítila jeho horkou hrud na svém těle na chvíli sem byla i pyšná, tohle stvoření mám ted já a nikomu ho už nedám. Docela by mě zajímalo co cítí on.
Jeho polibky mi dávali zvláštní sílu, je mi celkem líto že ted tu nikdo není aby cítili to co cítím já, možná že by mi pak uvěřili a pochopili by mne.

Ted sem si byla stoprocentně jistá, že budeme navždy spolu, že ho miluju a jsem připravená pro něj udělat všechno…třeba i zemřít!

monisk@ a MerayaA
prosím komentíky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama