Touha co zabíjí 10.díl

14. září 2009 v 22:33 | Geheimnis |  FF Touha co zabíjí
Z pohledu Toma

Probudila mě známá,ohraná melodie,vyzvánějící z mého mobilu.S leknutím jsem trhl hlavou a naštvaně si přeměřil ten hloupý přístroj pohledem.Jestli teď hned nevstanu,přijdu pozdě na hodinu.A to nechci…
S myšlenkami na toulky mými sny a moje nohy,pěkně schované v teple pod peřinou jsem se mračil na svůj odraz v zrcadle,co si čistil zuby.Když jsem si obličej opláchl studenou vodou,uhodila mě do nosu známá vůně.ta vůně,kterou jsem moc dobře znal,ale stále pro mě ještě zůstávala nová.Cítil jsem ji na sobě.Byl to její vůně…

Včerejší noc byla plná nového,zakázaného a tajuplného.A také plná bolestných pohledů z její strany.Viděl jsem ji rozčilenou.Říkala,že by mě dokázala zabít.Tvrdila,že jsem pro ni nebezpečný.Nedokázal jsem tu větu vůbec pochopit.Ona byla silná,ona dokázala komunikovat pomocí telepati,ona svou přímo prýštící krásou každého srazila na kolena.A já,prachobyčejný smrtelník mám nějak ohrozit její existenci?
Kdykoli jsem si vybavil její lesklé,velké oči,v nohou jsem ucítil lehké brnění a moje rty se automaticky pootevřely,připravené hned líbat její sivé tváře.Obličej jsem probudil další sprškou ledové vody.Chladivé kapky mi stékaly po tvářích a otíraly se mi o pokožku.Rozhodl jsem se dnes potyčku se sprchou vynechat.ta její vůně byla nadmíru příjemná..

Celý dnešní den byl naprosto jiný,než kterýkoli předchozí.Hodiny ubíhaly nezvykle rychle,učitelé se rozhodli naše sešity nepřetěžovat náporem hrotů propisek a sami se neobtěžovali obohacovat naše vědění o další zajímavosti.A i kdybychom probírali látku sebevíc důležitou,já bych ji stejně nebyl schopen vnímat.
Arian vypadala ještě úchvatněji než obvykle.Tváře měl jemně přepudrované odstínem meruňkové tvářenky,snad se chtěla pokusit zamaskovat svou bledost.Měla na sobě červenou košili a černé kalhoty s rozparkem.na krku se jí houpal temně červený kamínek ve tvaru srdce,přivázán na šňůrce z kůže.Každou chvíli do mé mysli vplouvala svými myšlenkami.Jednou něco nesmyslného němě pravila jako poznámku učitelovu monologu,jindy si ze mě dělala žertíky.Já se jen potutelně usmíval v lavici a občas nenápadně zabruslil pohledem k jejím pomněnkovým očím,v kterých jí plaše jiskřilo.Přišla mi jako vyměněná.Včerejší noc působila zcela jinak.Vypadal mnohem křehčeji.jako pírko,které vytratil sokol ze svého peří a teď leží někde uprostřed lesů,ztracené a zapomenuté..
Jenže teď se vůbec netvářila tak,že bych jí působil bolest.Spíše naopak.S každým mým pohledem,mířeným k ní se v lavici zavrtěla a schválně pootočila hlavu k oknu.Jako by nám byl pět,jsme si vyměňovali ty zkoumavé pohledy,plné očekávání a nezištného zájmu.Litoval jsem,že se Arian nedokáže začervenat,ale tajně jsem věřil v to,že alespoň uvnitř cítí určitou horkost…
Zrovna,když na toho úžasného elfa zíral,postřehnul to Bill.S nechápavým výrazem v obličeji a nevyřčenou otázkou na rtech,proč se pořád tak usmívám,jen zavrtěl hlavou.Já jsem prostě pokrčil rameny a znovu se zadíval na tu tmavovlásku,co se teď už opět otočila se zadržovaným smíchem ve tváři k oknu,Kdoví,jestli někdo výklad učitele poslouchal.Možná Bill,možná Christina,ta dívka s několika piercingy,možná Sandra,její sestřenice.My dva jsme to však rozhodně nebyli…

Před školou bylu téměř pusto.Postával jsem na travnaté ploše,jednou rukou z nudy přejížděl po tmavě zeleném pletivu a druhou jsem schovával v kapse.Jen několik málo studentů se loudalo od budovy pryč,kopajíc teniskami do světlého štěrku.Bill s Georgem a Gustavem teď už museli být někde na půl cesty do města.Můj bratr si chtěl totiž dnes mermomocí koupit nové kalhoty.Nechápal jsem přesně proč,ve skříni měl minimálně patery džíny.Domníval jsem se tedy,že prostě a jednoduše dostal chuť se trochu předvést v převlékací kabince a jako za starých časů si trochu zapózovat.když už ne před davy fanynek,tak sám před sebou a svým odrazem v zrcadle.
Já jsem se však dnes s ním rozhodl jeho radost nesdílet.Místo toho jsem čekal,až z průčelí školy vyjde Arian….

Ani se se Sandrou nerozloučila.Její sestřenice si mě úkosem přeměřila.Kdyby elfové dokázali plivat oheň,myslím,že já už bych se pravděpodobně ocital uprostřed plamenů.
Na rozloučenou si s Arian vyměnila pár nenávistných pohledů a potom,ladnou chůzí,(i když ne tak půvabnou,jakou měla moje černovlasá kráska)odkráčela po štěrkové cestě pryč…
S Arian jsme osaměli.Zafoukal vítr,obloha nad námi se stáhla a tmavé,dešťové mraky hrozili svou průtrží.Dala se do mě zima.Ani moje tlustá,prošívaná mikina nedokázala moje tělo uchránit před nepatrným chvěním sebe samotného.Vítr jí cuchal kadeře a krvavě rudá košile se na jejích křivkách těla vlnila.S podivem jsem sledoval,jak klidně stojí.Vůbec se neklepala zimou a ani její kůže nestihla změnit barvu na červenou.Jako by snad mohla…
"Není ti zima?",zavolal jsem na ni.Vítr mým slovům dodával zvláštní podtón.Mlčky došla až ke mně.Mraky zčernaly ještě víc,ale ona se šťastně usmívala. "Zato tobě ano…",zhodnotila pouhým mrknutím oka mou osobu,třepotající se jako list osiky.Než jsem stačil odpovědět,opět odhalila řadu svých bělostných zubů. "Ráda bych tě trochu zahřála,ale sama mám pokožku jako led..",štíhlými prsty přejela po své levé paži a svou tělesnou teplotu zhodnotila kriticky nespokojeným mlasknutím.Potom zamrkala.
"Nechtěla by jsi jít ke mně?",dlouho jsem přemýšlel,jestli se jí mám zeptat a ještě víc jsem přemýšlel,jak mi odpoví.Pootevřela ústa.Netrpělivě jsem čekal,jak zareaguje.
"Moc ráda",mile se usmála a přicupitala až ke mně…

MerayaA a monisk@
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama